Planeta žhavější než povrch Slunce, pokud vůbec existuje
Povrch žhavější než hvězda, kolem které obíhá. Přesně tohle naznačuje katalogová teplota tělesa označovaného KOI-55 b, v odborné literatuře uváděného i jako Kepler-70 b: 7 777,78 K. Fotosféra Slunce, jeho viditelný povrch, má naměřenou teplotu 5 772 K. Rozdíl přes 2 000 K odpovídá poměru zhruba 1,35, povrch tělesa by tak byl o víc než třetinu žhavější než povrch hvězdy, kolem které obíhá. Jenže je tu háček: podle novějších dat možná vůbec neexistuje, a i samo číslo 7 777,78 K je jen odhad z modelu, ne odečet teploměru.
Jak se přišlo na to číslo
Objev ohlásil v roce 2011 tým vedený Charpinetem, který zpracovával data z vesmírného dalekohledu Kepler. Kolem hvězdy KOI-55, horkého podtrpaslíku typu B, tedy hvězdy, která už prošla fází červeného obra a shodila si vnější obal, popsal dvě tělesa s extrémně krátkou oběžnou dobou. Nešlo o klasický tranzit, kdy planeta na chvíli zastíní kousek hvězdy. Křivka jasu z Kepleru zachytila jemnější skládačku tří jevů: světlo hvězdy odražené od povrchu tělesa, deformaci hvězdy jejím gravitačním tahem a takzvané relativistické zesílení jasu způsobené oběžnou rychlostí tělesa. Z téhle skládačky model dopočítal i rovnovážnou teplotu povrchu, teplotu, kterou by těleso mělo, kdyby jen přijímalo a znovu vyzařovalo světlo hvězdy. Katalogové číslo 7 777,78 K je tedy odhad z tohoto modelu, ne přímé měření. Sám Charpinetův tým v roce 2011 počítal s trochu nižším rozsahem, zhruba 7 000 až 7 400 K, i mezi odhady samými je tedy rozptyl v řádu stovek kelvinů. Tahle metoda, kdy se planeta nepozoruje přímo, ale odvozuje se ze součtu drobných výkyvů jasu hvězdy, je sama o sobě křehká, a přesně tahle křehkost se o osm let později stala jádrem sporu.
Blízkost, která by cokoliv upekla
Podle katalogu obíhá KOI-55 b svou hvězdu ve vzdálenosti 8,976×10⁸ metru, necelé procento vzdálenosti Země od Slunce. Jeden oběh trvá 20 744,986 sekundy, necelých 5,76 hodiny. Katalog k tomu přidává hmotnost 2,628×10²⁴ kilogramu, tedy 0,44násobek hmotnosti Země, a hustotu kolem 5 530 kilogramů na metr krychlový, podobnou zemské. Žádné z těchto čísel není vážení na váze ani měření páskou, všechno vzešlo ze stejného modelu jako teplota, a jsou to tedy odhady, ne potvrzené hodnoty. Tehdejší tisk oběma tělesům přezdíval „opečené planety“, přezdívka, ne vědecký termín, ale docela dobře vystihující, jak blízko žhavé hvězdě obíhala.
Existuje to vůbec?
Tady je ten skutečný háček. Analýza Blokesze a kolegů z roku 2019 ukázala, že jasové změny, ze kterých se planety u KOI-55 v roce 2011 vyčetly, lze vysvětlit i jinak, jako pulsace samotné hvězdy na frekvencích, které se dřív považovaly za horní hranici toho, co hvězda umí. Jinak řečeno: co vypadalo jako odraz světla od dvou horkých tělísek, může být jen hvězda, která sama pravidelně měnila jas. Databáze NASA Exoplanet Archive proto u KOI-55 b i KOI-55 c v současnosti uvádí status „planeta, sporná“. Podle této novější analýzy je pravděpodobnější, že obě tělesa z roku 2011 vůbec neexistují. Otázka, jestli je 7 777,78 K odhad teploty skutečného povrchu, nebo číslo spočítané pro těleso, které tam nikdy nebylo, zůstává otevřená.
Obrázek, který nikdy nebude fotkou
Fotografie KOI-55 b neexistuje a nevznikne, ani kdyby těleso bylo reálné, leží příliš blízko své hvězdě a na příliš velkou vzdálenost od nás na to, aby ho jakýkoli dalekohled rozlišil jako samostatný bod. K dispozici je jen graf jasu hvězdy v čase, ze kterého celý příběh vzešel, případně umělecká představa žhnoucího tělesa u ohořelého zbytku hvězdy. U obojího je potřeba říct to jasně: jde o ilustraci, ne o snímek.